No přece té, která na Bridge9 byla a pak shodou přímo zazračných okolností zmizela, přičemž zůstaly k dispozici přízpěvky fóra pod ní. Aby pak později, shodou ještě zázračnějších okolností, proklik na původní link tiskové zprávy provedl přesměrování na hlavní stránku Bridge9 a tím došlo například k vymazání dané zprávy z cache Google. No a protože ani zmiňovaná kapela ani technicky a finančně vybavený label, jakým je Bridge9, určitě nemá potřebu skrývat svou oficiální tiskovou zprávu, tak je jasné, že se jedná o náhodu.

A protože ta zatrolená zpráva má teď v našem lokálním hardcorovém rybníčku trochu aktuálnosti, tak bychom rádi Bridge9 pomohli vyřešit jejich technické obtíže tím, že ji přetiskneme v nezkráceném a neupraveném znění:

Boston, MA’s Defeater are no strangers to the themes of war with their conceptual albums Travels, Lost Ground and Empty Days and Sleepless Nights. All three albums tell the story of a family set in post-WW2 America and their trials and tribulations – from an alcoholic veteran father, his wife and their two sons. Consequently, Defeater has been well known for their support of US troops fighting for our country. With the ten-year anniversary of the September 11th tragedy just on the horizon, Defeater, along with Bridge Nine Records and All In Merch, will be donating proceeds from their merchandise sales to the soldiers returning home suffering from post traumatic stress disorder via the Wounded Warrior Project.

Starting today, $1.00 from every shirt sold on their webstores through September 30th will be donated to these soldiers that require assistance upon their return home. Additionally, Bridge Nine’s webstore will be carrying an exclusive t-shirt that will be sold for one time only this September, and 100% of the proceeds will also go to the Wounded Warrior Project. Defeater had this to say:

“As the 10 year anniversary of September 11 approaches, we want to recognize the soldiers who have been fighting in the wars that resulted from the tragedy. Between now and September 30, defeater, Bridge Nine and All-In Merch will donate a portion of our merch sales, including every exclusive shirt, to the Wounded Warrior Project — an organization that helps war veterans recover from the physical, emotional and psychological scars left by the wars in Iraq and Afghanistan. This organization allows these heroes to successfully return to the life they left behind to fight for our nation’s freedom.
Whatever our political beliefs, each individual deserves to return home to a support structure that helps them heal from conflict. Every person we know and love that is willing to put their life on the line for the people they care about deserves our attention and what little we can give back in return. Thank you for your purchase, and to all of our deployed friends and family.”

Armádní a válečná propaganda byla něco, co mě vždycky fascinovalo. Nemyslím to sice vůbec v pozitivním světle, ale… Mechanismus, který dokáže jednotlivce přesvědčit, aby se nechal zabít ve prospěch cizího a konkrétního a přitom celou dobu věřil, že jeho činy jsou obranou a prospěchem pro ty, které má rád a na kterých mu záleží… Takový mechanismus je zrůdným způsobem fascinující. Stejně tak jako způsob verbování a propagandy, kterou armády používají už staletí a které vypilovali k dokonalosti. Jednou z těch metod je třeba sebrat sociálně vyloučené lidi a dát jim naději, práci a životní ideál. A chtít za to jenom jen to “málo”, že když se nějaký psychopat rozhodne, tak tě tahem pera od stolu přinutí riskovat tvůj život.

Mám pochopení pro sentiment s někým, kdo se nechal při službě v armádě zmrzačit, ať už byly jeho důvody a ideály blbé jakkoliv. Jenže tenhle můj sentiment, bude vždycky patřit jednotlivci se zmrveným osudem, a to ani ne každému. Ale nikdy! nebude tenhle sentiment patřit propagandě a mašinérii, která za tím mrzačením a utrpením stojí. Na patetické nacionalistické žvásty jsem zvyklý. Ale jestli tyhle žvásty jsou něčím, co jde prodat hard corové komunitě k omluvě toho, proč se vedou války, tak na to si zvykat nechci!

“…these heroes to successfully return to the life they left behind to fight for our nation’s freedom…”

“…Every person we know and love that is willing to put their life on the line for the people they care about deserves our attention…”

“Hrdinové, bojující za naši svobodu.” “Lidé, kteří se vzdali svých jistot, aby šli do boje za ty, na kterých jim záleží.” Hmmmm… Měl jsem takovou vtipnou představu. Zkusil jsem si představit, jaká by byla asi reakce těch hard core kids, kteří postoj Defeater obhajovali, kdyby přesně tyhle dvě věty použil někdo k obhajobě Izraelské strany v Izraelsko-Palestinském konfliktu. A teď buďme realisti, v Izraelsko-Palestinském konfliktu umírají a umírali lidé na obou stranách. Není to jako když přesunu jednu z nejmocnějších armád světa přes půl planety a snažím se tvrdit, že je to na obranu domoviny, kam se ale armáda protistrany nemá šanci ani dostat.

Já nakonec věřím, že většina z těch co mám za kamarády se na armádní propagandistický patos nedívá o tolik jinak než já. A že se i shodneme na tom, že v hard coru pro něj není místo. Jenže je těžké si názor dělat, když informace, o které by se opíral, se někdo pokouší schovat. A že se to stane zrovna ve chvíli, kdy by ty informace byly aktuální, tak to je jenom náhoda, že ano? A co vy, věříte náhodám?

Byla to dlouhá absence po výletech mlhou života a zrcadlovými médii. Čekal jsem na úder shora, abych nemusel plnit povinnost, kterou fackují plívy. První úder stále rezonuje v tvářích, krevním oběhu, ledviny tlučou hřeby do uší a já počítám skoro čtyřicátý den s KEN mode. Nevím, jestli by byl požitek tak intenzivní, kdybych KEN mode neviděl téměř každý večer zapalovat pod sebou pomyslnou hranici pofidérního úspěchu. Botch dosáhli opravdového triumfu až po rozpadu. Harkonen jsou neurvale přehlíženou a nedoceněnou kapelou, Breather Resist obrousili hrany v pohrobcích, Knut a Keelhaul stárnou s třicetihlavým stádem, Old Man Gloom se opět nepodařilo dobýt Evropu a nad touhle bilancí visí KEN mode, kteří každý večer plní moje krevní trysky Nutellou.

Kanadské přiznání strany je dáno už vypůjčenou zkratkou, kterou se charakterizovali Black Flag na turné k desce My War – Kill Everyone Now agendou. K tomu deset let hraní po největších dírách světa, čtyři desky, kde v titulku zmiňovaná Venerable je zatím tou poslední.

Nadělat z mozku puzzle a udržet směr, aby nedošlo k rozsypání konceptu, vyžaduje značnou řádku zkušeností a ty KEN mode mají. Pod taktovkou Kurta Balloua už nešlo vybočit z cesty, která vede kroky jedním směrem bez možnosti návratu.

Nechtěl jsem touhle recenzí být osobní, ale hudba, která nemá být jen kulisou – a pro mě KEN mode zvukově charakterizují poslední půlrok mého života – a že kolem sebe vidím z kulis labyrint, dává deskám typu Venerable hodnotu výpovědi, ne pouze tónů.

Stejně jako rozháranost, která přivádí do života nemoci, dokážou KEN mode sešlápnout zoufalej plyn až na podlahu a nechají mnou mlátit po prostoru. Ze zoufalých stavů osamělosti a absence protipólu, izolace a stereotypu, vyluzují monotóní brnkání, které se transformuje do výbuchu vulkánu, tak jako příchodem nové ideje – vyrovnáním se s tokem života a přijímáním reality, takové jaká je. Bez touhy, kterou jako jed vkrádají do života přátelé s bledou tváří a zářícím jablkem za zády. Dlouhý ranní rozbřesky přivádí na svět řetězce nespokojených myšlenek, který záhy dusím svým TEĎ. To, co by mohlo nebo mělo být realitou v ten moment není podsatné. Venerable je soundtrackem tohoto toku. S potenciálem nechat propuknout a dusit hněv i zklidnit ducha. Venerable je opusem, kde každej tón má význam – jenom občas chvíli trvá než ho chytím.

www.ken-mode.com
www.initrecords.com

Viděl jsem Unbroken třikrát. Dvakrát v plný zbroji a potřetí na koncertě v Londýně, o kterém se dočtete níže.

Napětí, kdy se chvěje celý vaše tělo, než se ozvou první kila na koncertě, je po letech ve scéně to tam, ale reinkarnaci tohohle pocitu jsem zažil, když Unbroken spustili v londýnským ULU Razor. V ten moment mi naskočila husí kůže, otevřela se knihovna textů desky, kterou jsem před tím neslyšel 5 let. Byl jsem součástí vřavy, která řvala text, necítil jsem bolest, když mi za krk začali padat kids, ani okopaný holeně. Unbroken budou hrát koncem dubna v pražský Akropoli a NIKDO by nezasvěcené nedokázal o důležitosti týhle kapely a tohohle koncertu informovat tak jako Banán v dalším odstavci.

To, co se ještě před pár lety zdálo nemožné, se stává skutečností. Po 17 letech se do Prahy vrací Unbroken. Kapela, bez které by hard core scéna asi vypadala úplně jinak a která vám dokázala v několika minutách obrátit život úplně naruby. Nejsem si úplně jistej, jestli je to vůbec možné nějak vysvětlit, protože je jiná doba a navíc všechno okolo téhle kapely bylo vždycky hodně osobní. Na druhou stranu v tom byla a je její největší síla. Parta kluků ze San Diega, která vrthla do rozjeté straight edge scény první poloviny 90. let s úplně jiným přístupem než bylo do té doby běžné. Na nohách lakýrky, krátké černé kalhoty, bílé ponožky, košile a účesy ve stylu Elvise nebo Morrisseyho. K tomu všemu tlusté černé X na rukách a oproti tehdejšímu pozitivnímu trendu texty o tom, jak je težký fungovat sám se sebou, o depresích, o nešťastné lásce a v neposlední řadě o zcela reálných myšlenkách na smrt.

Byly to naprosto otevřené výpovědi obyčejných kluků o věcech, kterým rozuměli zase obyčejní kluci a obyčejné holky. Frustrace, zlost, deziuluze a zároveň touha to všechno nějak zlomit. Jednou z cest k tomu byla právě hard core kapela, která všechen nahromaděný přetlak uvolňovala pomocí ničivé muziky a textů, které nebylo možné dostat z hlavy. Unbroken ke všemu přistupovali se smrtící otevřeností a téměř až sebezničující energií a tak se i v jejich hudbě neopkovatelným způsobem potkaly vlivy, která by jinak nemohly fungovat dohromady.

Slayer, Morrissey, Stray Cats, Misfits, Benny Goodman, Joy Division (nahráli od nich geniálně cover Love Will Tear Us Apart) a všechny ty skvělé hard core kapely té doby jako Undertow, Four Walls Falling nebo Groundwork. Přidejte k tomu pět rozdílných, ale silných osobností, neortodoxní přístup k věci a obrovskou dávku obyčejné lidskosti a uvěřitelnosti a máte kapelu, jež beze zbytku naplnila podstatu pojmu hard core. A to hlavně díky tomu, že to pro ni nikdy nebylo jen o scéně, ale předvším o tom jak přemýšlíme a jednáme. Tohle byl způsob, jak všechny ty negativní emoce přetavit v silné – pozitivní poselství. My víme, že to bolí a nic není v pořádku, ale je třeba s tím bojovat a začít vždy sám u sebe. Možná i proto má v bookletu desky Life. Love. Regret. každý člen svoji osobní stránku, kde píše o tom, co cítí a přidává i pár obrázků nebo fotek.

Eric Allen mluví o tom, jak se pokusil o sebvraždu a že doufá, že už to nikdy neudělá, protože to slíbil těm, co miluje. Vedle textu je fotka lístku na autobus z Washingtonu do San Diega. Nastoupil do něj poté, co utekl přímo z podia při koncertě ve Washingtonu a pak jel několik dní zpátky domů přes celou zemi a nikdo nevěděl, kde je.

Steven Miller napsal mimo jiné tohle. “Je mi právě 18 let. Zrovna jsem vyšel střední školu a podle názoru mých rodičů nesměřuju nikam. Ale jak můžu někam směřovat, když nenávidím vše, čím bych podle nich měl být. Nevidím sám sebe jako kariérního otroka bojujícího o přežití v neustálé snaze vydělat dost peněz. Vidím svého otce a je mi ho tak líto. Pracuje opravdu tvrdě a teď to vypadá, že přijde o místo, protože vláda rozhodla, že jeho pozice už není důležitá. Vypadá to, že opravdu není žádná cesta z tohohle systému. A tak jsem si jako únik zvolil hudbu.”

Nutno dodat, že se přidali tisíce kids na celém světě, koncerty byly jedna obrovská vřava, kde si všichni mohli vyřvat plíce a desky Unbroken jsou dodnes opatrovány ve sbírkách jako něco, co nám před mnoha lety změnilo život. Bez jakéhokoliv patosu. A v tomto duchu se nese i návrat zpátky na pódia.

Osobně vlastně nenávidím reuniony, ale tady je to opět jinak. Všech těch pár koncertů, které zatím po svém návratu odehráli, byly benefity. Z jednoho putovalo 10 000 dolarů do Chiapasu v Mexiku, z dalšího 12 000 pro jejich kamarádku, která trpěla nevyléčitelnou nemocí a zbýval jí rok života. Byla z chudé rodiny a Unbroken jí ty peníze předali s tím, ať je procestuje, protože to si vždycky přála. Z koncertu v Londýně v roce 2010 putovaly peníze na May Day v Praze. Všechno to bylo navíc většinou v malých klubech, bez ochranky, stupidních bariér a podobných věcí.

A stejné to bude i teď v Praze, kam se podle slov Roba Morana (jeden z nejhodnějších lidí, co jsem kdy potkal) chtěli vrátit ze všeho nejvíc. I díky Ericovi, který v roce 1997 nakonec opravdu dobrovolně opustil tenhle svět a jeho maminka říkala, že z evropského turné 1994/95 vzpomínal nejvíc právě na Prahu. A mně se tím plní asi největší sen, protože v tohle jsem opravdu nedoufal a neustále se vracel k tomu, že mi jejich koncert na Sedmičce utekl o pár měsíců. Tenhle večer bude absolutně vyjímečnej, protože na podiu budou stát chlápci, který jsou stejný jako před dvaceti lety a připomenou nám aspoň na chvilku jaký to bylo skvělý. A ti z vás, kteří to nezažili tenkrát, dostanou šanci teď. Šanci s největší pravděpodobností poslední. Tak ať ji sakra nikdo nepropásne!

Jediný co vnímám je noční dálnice, která se ve dne profiluje do různejch prostředí. Jednoduchý schéma, který vyžaduje rozličný zvuky, za který se – se sluchátkama v uších – ve Španělsku platí pojízdnejm drábům. Majákem na cestě je vždycky Berlín s povinnou zastávkou v Yoyo (vegan fast food) a Bis Aufs Messer (record shop). Nechal jsem se strhnout článkem přítele Jirzophona a ochutnal Hawks And Doves. V týhle kapele figuruje hlas Gared O’Donnell, kterýho si některý z vás určitě pamatujou z Planes Mistaken For Stars. Jsem přesvědčenej, že jeho krční vibrace jsou unikát. Stříbro díky kterýmu byli Planes (hlavně na desce Mercy) tak specifický. Zatímco zbytek kapely rozjel neurotický Git Some, Hawks And Doves jsou víc pop, ale jen v kontrastu s tvorbou Planes Mistaken For Stars! Year One je hodně bolestná deska. Píšu tenhle odstavec se sluchátkama na uších na lodi do Finska, která pluje 27 hodin a snažím se přijít na to, jak bych se zachoval, kdyby se osud vzepřel mý vizi pomalýho stárnutí a nechal tuhle bárku potopit. Kromě emoční a finanční zodpovědnosti vůči mým rodičům a malichernejm plánům asi není nic, co by mě na tomhle světě drželo. Děti nemám a přítelkyni taky ne, ani radikální plán. Tóny Hawks And Doves ze mě strhávají strach a nechají pomalu lokat ledovou vodu dokud nespatřím nekonkrétní prosvětlenou krajinu.

Vzpírat se osudu dokážou Crusades – druhej úlovek města uprchlých kavárnic. V Crusades hraje na kytaru Emmanuel Sayer aka Lips – kterýho ste měli možnost vidět na 007 po boku Endstand, když svíral kytaru epickejch Buried Inside. Jeho život se zrychlil, chtěl hrát víc a o několik let později se objevil na 007 znovu se Steve Adamyk Band. Crusades jsou jeho hlavní kapela, která hraje garážovej punk s geniálním vokálem a satanistickejma vizuálama. Obal jejich první velký desky – The Sun Is Down And the Night Is Riding In (na který najdete i dva songy z debutního 7″) hodně připomíná Cursed (kdo si rád hraje s písmenama, ten může šachovat). Energií mi Crusades evokujou raný Misfits z éry Earth A.D. Pár partů mi připadá jako rip off zapomenutý kapely ze Švédska, která si říkala Shield (Remedy). Je dobře slyšet nový zvuky ve starým kabátě a k tomu vyznání přírodě od Antona Szandora LaVeye – autora Satanský Bible.

Podělal se mi iPod, což v mým případě znamená průser astronomickejch rozměrů. 160 GB muziky v čudu a se současným stavem megauploadu tuny práce navíc. Nemůžu si jen tak pustit ani Načevu, ani chronicky známý evergreeny od Slayer. Na druhou stranu mi zmizela hromada odpadků, který jsem neslyšel od doby, kdy jsem je do mýho krasavce narval. Je sice super, mít většinu svejch favoritů doma na vinylech, ale v autě si všechny arcidíla, který poslouchám doma z asfaltu, můžu tak akorát nabouchat do trenek. Jsem nasranej a než přistoupím na hru Tobyho Morseho a jeho straight edge vzdělávacího programu One Life One Chance, tak CHCI bejt nasranej v popředí neurotickejch tónů!

Jsou kapely, ze kterejch jde naživo strach. Takovej strach, že slabší povahy nedojou ani k merchi podpořit a to i přes fakt, že hudebně má kapela jejich sympatie. Takovou kapelou jsou KEN Mode. Posledních 14 dní vyplňujou mojí mezeru po dnes už neexistujících chaotickejch ikonách Botch, Breather Resist a Harkonen. Míra hněvu, kterou nedokáže kytarista Jesse Matthewson vybít na trénincích Muai Thai se line ze strun a jeho mimiky během setu. KEN Mode jsou trio z Winnipegu, který hraje už 10 let. Mezi kupama hoven, který okupujou hard core mainstream (dneska se tomu prej říká už jenom CORE) je asi nikdy nikdo nenajde a díky svý uzavřenosti a zámku osudu jsou pravděpodobně odsouzeni hrát jen pro mě a těch pár, který si možná přečtou tenhle blog a dají jim šanci. Moje sympatie kroutí jejich urputnost, dokonalá erupce, která se jmenuje Venerable. Poslech je ale jenom polovina úspěchu. Pokud máte nebo jenom budete mít možnost je někde vidět živě, podpořte je svojí účastí a to i za cenu, že v první řadě utrpí váš sváteční pullover nevypratelnou újmou.

Když hráli na Sedmičce poprvé Harms Way – bylo to na turné Rise And Fall. Chvíli trvalo než se prolomily ledy mezi lokálním promotérem a kapelou na turné, kdy se všichni zúčastnění viděli poprvé v životě. Seděl jsem na vstupu a vedle mě se na sucho rozcvičoval kytarista Harms Way zdlouhavou vybrnkávačkou z desky Twilight Of the Gods od Bathory (následovník Hammerheart a v podstatě poslední regulérní deska kapely. I tady by se dalo polemizovat o věrohodnosti mých slov). Twilight Of the Gods neměla tak dobrou produkci jako Hammerheart, ale o to silnější atmosféru.

Když jsem se zeptal jestli to jsou Bathory, dostal jsem odpověď: “To je jasný. Tohle byla první metalová deska, kterou mi koupil táta a do konce života bude mou nejoblíbenější.” To dávalo smysl. Harms Way jsou straight edge kapela, která mi ale nehorázně připomíná H-8000 jatka v Belgii na začátku tohohle tísíciletí. S tím rozdílem, že dnes už “straight edge isn’t cool anymore” a o to krutější mi tahle kombinace metalovýho outfitu, Hulka za mikrofonem a hardline lyrikou sedne. Navíc, ve srovnání s nenáviděním tisíckrát; Harms Way umí hrát a tak po nich po deseti letech nezůstane jenom úšklebek na tváři a vzpomínky na pár šílenců v pitu jako třeba u Sektor nebo Vitality.

V souvislosti s tímhle tématem mi nedá nevzpomenout jedinou kapelu evropský hard core scény, která měla podobnej vájb. Ironside. Straight Edge kapela z Anglie. V jednom rozhovoru uvedli, že je baví sledovat, jak se svět kolem nich rozpadá a nepropadat tomu. Tahle věta na mě vždycky bafne jen tak mimoděk, když si pustím Isolation od Harms Way. Když u mě po koncertě Harms Way spali, pustili si DVD The Road. Snad na dotvoření atmosféry večera.

Udušený kytarový intro s masivníma bicíma rozjede krutej riff. Brány nemilosrdnosti jsou otevřeny a z repráků padá hněv. Letos jsem viděl Harms Way dvakrát. Jak v Budapešti, tak v Berlíně zůstali nepochopeni. Nadějný pohyby v pitu vystřídalo zděšení a kids většinou zůstali zkamenělí jak Lotova žena při pohledu na Sodomu. V lepším případě se nechali strhnout energií desky a přistoupili na sebevraždednej headbanging. Harms Way jsou pro mě podzemím současnosti.

Stále radši volím cestu lesem v temnotě než současnej model republikánskýho hard core – i když tak možná nevypadám. Pro vybarvení obrazu mi na mysl přichází hláška mojí bývalý přítelkyně, že jsem takovej sociální demokrat, co občas rád pomůže levičákům.

Klikatou cestou do Rekomanda mi Béňa osvětlil situaci. Během naší kavárenský seance proběhla minuta ticha za Václava Havla. Pamatuju si jak dneska, když mi máma volala do tisíce kilometrů vzdálenýho města a vzlykala do telefonu: “Umřel…..ellll.” Nerozuměl jsem ani slovo. Kdo umřel? – “Havel.” Tenkrát se mi ulevilo. Ano. Václav Havel byl historická postava, disident a později politik. Moje babička byla světice, nejlepší osoba mýho života, která by se rozdala, kdyby to pomohlo okolí. Byla mi oporou v momentech, kdy mi nerozuměli ani mí rodiče. Na jejím pohřbu byli, včetně mě, 4 osoby. Přežila dvě války. V roce 1948 jí a jejímu manželovi sebrali veškerej majetek, kterej jí po revoluci v roce 1989, narozdíl od Havlů nikdo nevrátil. Život jednoho každýho z nás je unikát. Smrt je odchod jež stanovila příroda. Stát a národ pro mě není důvod k hrdosti. Život a smrt beru jak přijde a odejde. Nevnucujte mi, kdy se mám zastavit a bejt zticha.

Jsem rád za DVD přehrávač v mým obýváku. Přehršle špatnejch hereček, církevních hodnostářů a ekonoma, co miluje tenis, který žvatlaj ódy na člověka, se kterým měli před pár lety beef, mi leze na nervy. Po 10 letech jsem si koupil DVD Botch! Kdysi mi změnili život. Dneska vylepšili náladu.

Na benefit pro Antifu v Praze vás dorazilo neuvěřitelnejch 195! Poklona a služebníček. Vydražily se předměty za slušnej peníz a pokud ste se opozdili s letošní charitou, stále můžete přispět. 24.12. od 13:00 budou na Náměstí Republiky před Palladiem v Praze rozdávat Food Not Bombs jídlo bezdomovcům. Pokud máte teplé oblečení, které už neužijete, můžete ho přinést právě tam a zpříjemnit někomu letošní zimu.

Vaše lennost dostane nakládačku na 4! Block Párty v Kafé na půl cesty v Praze, kde 28.12.2011 zahrajou Flowers For Whores + Bonus & Martin Tvrdý trio v rámci benefitu pro Greendoors.

Trika budeme prodávat POUZE fyzicky na koncertech (chceme se vyhnout anonymnímu prodeji přes internet proto, aby naše bavlna neskončila v rukou neonacistů, kteří si ze záhadných důvodů dělají na hnutí sXe nárok).

Cena je 350,- KČ za kus. Trika American Apparel. Pánské velikosti: S, M, L, XL. Dámské velikosti: S, M, L.

První prodej 14.12.2011 v Praze na 007, na release párty Flowers For Whores & Gattaca.

Petr

Takze nech sa paci kamarati, tu je vysoko subjektivny report z koncertu. Takto to vidim.

Akcia bola avizovana ako nefajciarska. Podarilo sa vydupat u majitela klubu toto PRAVO NA SLOBODNE DYCHANIE, aj napriek jeho prvemu uplne trapnemu odmietavemu argumentu, ze “Brooklyn byl vzdycky kurackej klub!” Ludia nebojte sa tych ignorantov a dajte o sebe vediet, ak chcete aby vam nenicili zdravie, nevzdavajte to. Pokial budete vy nefajciari lahostajni, tak to je dopredu prehrate. Alebo zostava este jedna pasivna forma, ktoru poslednou dobou oblubujem a to je uplne ignorovat koncerty na ktorych sa fajci. A to aj ked tam hra kapela, ktoru by ste chceli vidiet. Ak kapela stoji o svojich nefajciarskych fanusikov, ma vzdy moznost zatlacit na promotera, s podmienkou aby sa v klube nefajcilo. Ak to nerobi, nezalezi im na vas.

Prisiel som do klubu az pred vystupenim Stay True, takze uplne prvu kapelu som nevidel. Vraj slo o nejaky obskurny metal (myslim, ze zhruba takto by to opisal najsofistikovanejsi mienkotvorny odbornik na extremne zanre, Rudolf z Hatebreed_FM radia).

Stay True zahrali sice super, ale zvuk bol naozaj dost naprd. Bolo to extremne nahlas. Slo to az ked som si dal do usi stuple, vtedy zacal byt tento zvukovy gulas prehladny. Problem bol v tom, ze viazla komunikacia zvukara s kapelou. Chalani zo Stay True zostali nepochopeni publikom aj ked niekolkym sa nam to uprimne pacilo (pricom tento zaner naozaj neoblubujem). Cenim si, ze po cely cas hrali naplno, aj ked atmosfera v klube bola ignorantska. Navstevnici boli z drvivej vacsiny metalisticki gymnazisti, ktori vyzerali ako komisia na prehravkach v casoch normalizacie a evidentne ta “ich” kapela, uz v ten vecer hrala.

Po zufalej snahe Stay True, sli hrat Flowers For Whores. Situacia sa opakovala takmer do bodky. Co sa tyka kapely, chyba mi u nich druha gitara. Novy mlady bubenik Majo, bol mojim sampionom vecera. Skvelo set zmakol a to napriek tomu, ze s tymito tridsiatnikmi a jednym skorostyridsiatnikom odohral len jednu skusku a jeden koncert. Spevak Ivan zakoncil set vetou, “Nabuduce sa uvidime na Yachte!”. Ja tam samozrejme budem chybat, pretoze na Yachte sa fajci.

Po Flowers For Whores som odisiel, bol som unaveny a nezaujimali ma dalsie kapely. V klube sa v tu chvilu napriek zakazu zacalo fajcit a to aj ludia okolo organizatora na brane… ale to uz som odchadzal s Tublatankou na usiach.

Rad som stretol chalaniska z Jesennika a z Prahy.

Jedina vec ktora ma fakt nepricentne nasrala, bol blackmetalovy blb za barom, ktory mi po zdvorilej ziadosti uvarit caj povedal NE, bez vysvetlenia. V klube sa uz neukazem a do buducna si budem nosit svoj caj.

Co sa tyka navstevnosti, cakal som od toho ovela viac, ale urcite zohral ulohu koncert Saturnus + Tisic let od raje + Esazlesa v Melodke za 200 korun.

—

Vysvetlivky:

Fajcenie – rakovinotvorny neduh

Stay True – hardcore kapela z Jesenniku plna fajn chlapcov

Flowers For Whores – oblubeny hardcore z Prahy

Yacht – klub v Brne

Tublatanka – to bol volakedy davno vyborny slovensky bigbit

Blackmetalovy blb – blackmetalovy blb

Melodka – klub v Brne

Saturnus – prijemnydoom metal z Nemecka

Tisic let od raje – pre mna nepocuvatelna doom metal skupina z Brna s gitaristom, ktory je Vegan a sampion v Muay Thai

Esazlesa – velmi dobry hardcore z Chebu

“Jedna z důležitých informací je, že při požáru nebyl nikdo vážně zraněn. Přesto, že se jednalo o požár většího rozsahu, většina výrobního zařízení a ostatních prostor nebyla zasažena. Zcela nedotčeny jsou provozy výroby optických nosičů CD a DVD, kompletace, sklady hotových výrobků a ostatní sklady. Vážnější situace je v provozu tiskárna, kde rozsah poškození bude upřesněn v následujících hodinách. Zcela jistě víme, že převážná část tiskových a knihařských kapacit zasažena nebyla. Přestože nebyla výroba gramofonových desek zasažena, dojde zde pravděpodobně ke krátkodobému omezení výroby.”

Média a lid milují katastrofické scénáře, ale jak je to doopravdy? Abych vyvrátil dvě fámy, které jsem slyšel…Za prvé, samotné lisy na desky nijak poškozeny nebyly. Při lisu se užívá horká pára, která se v GZ vyrábí ohřevem plynem a v postižené budově nešlo kvůli bezpečnosti trubkové vedení používat a muselo být nahrazeno z alternativního zdroje (to způsobilo prodlevu výroby). Za druhé, to že teď budou všechny desky dražší je nesmyslná úvaha — podobně zkratkovité rozhodnutí by konkurence přivítala mnohem více než požár a GZ jsou dostatečně solventní na překlenutí nehody.

Kompletní výroba se v provizorních prostorách plně rozběhla ve středu, tzn. pouhé tři dny po požáru a to i s tím, že první den kromě hasičů, statika a policie do postižené haly nikdo nesměl. Byla zničena část nehotové produkce, která je prioritně nahrazována a žádné katastrofické scénáře se nenaplnily.

Vinylu zdar!