Byla to dlouhá absence po výletech mlhou života a zrcadlovými médii. Čekal jsem na úder shora, abych nemusel plnit povinnost, kterou fackují plívy. První úder stále rezonuje v tvářích, krevním oběhu, ledviny tlučou hřeby do uší a já počítám skoro čtyřicátý den s KEN mode. Nevím, jestli by byl požitek tak intenzivní, kdybych KEN mode neviděl téměř každý večer zapalovat pod sebou pomyslnou hranici pofidérního úspěchu. Botch dosáhli opravdového triumfu až po rozpadu. Harkonen jsou neurvale přehlíženou a nedoceněnou kapelou, Breather Resist obrousili hrany v pohrobcích, Knut a Keelhaul stárnou s třicetihlavým stádem, Old Man Gloom se opět nepodařilo dobýt Evropu a nad touhle bilancí visí KEN mode, kteří každý večer plní moje krevní trysky Nutellou.
Kanadské přiznání strany je dáno už vypůjčenou zkratkou, kterou se charakterizovali Black Flag na turné k desce My War – Kill Everyone Now agendou. K tomu deset let hraní po největších dírách světa, čtyři desky, kde v titulku zmiňovaná Venerable je zatím tou poslední.
Nadělat z mozku puzzle a udržet směr, aby nedošlo k rozsypání konceptu, vyžaduje značnou řádku zkušeností a ty KEN mode mají. Pod taktovkou Kurta Balloua už nešlo vybočit z cesty, která vede kroky jedním směrem bez možnosti návratu.
Nechtěl jsem touhle recenzí být osobní, ale hudba, která nemá být jen kulisou – a pro mě KEN mode zvukově charakterizují poslední půlrok mého života – a že kolem sebe vidím z kulis labyrint, dává deskám typu Venerable hodnotu výpovědi, ne pouze tónů.
Stejně jako rozháranost, která přivádí do života nemoci, dokážou KEN mode sešlápnout zoufalej plyn až na podlahu a nechají mnou mlátit po prostoru. Ze zoufalých stavů osamělosti a absence protipólu, izolace a stereotypu, vyluzují monotóní brnkání, které se transformuje do výbuchu vulkánu, tak jako příchodem nové ideje – vyrovnáním se s tokem života a přijímáním reality, takové jaká je. Bez touhy, kterou jako jed vkrádají do života přátelé s bledou tváří a zářícím jablkem za zády. Dlouhý ranní rozbřesky přivádí na svět řetězce nespokojených myšlenek, který záhy dusím svým TEĎ. To, co by mohlo nebo mělo být realitou v ten moment není podsatné. Venerable je soundtrackem tohoto toku. S potenciálem nechat propuknout a dusit hněv i zklidnit ducha. Venerable je opusem, kde každej tón má význam – jenom občas chvíli trvá než ho chytím.
Kdybych si v krajní situaci měl vybrat jenom tři desky, který smím poslouchat a vlastnit, vybral bych ty, který mě ovlivnily ze tří různých spekter. Vlastně pouze ze dvou hudebních a dvou silně názorových. Minor Threat – Discography, Slayer – South Of Heaven a Unbroken – Life.Love.Regret.
Viděl jsem Unbroken třikrát. Dvakrát v plný zbroji a potřetí na koncertě v Londýně, o kterém se dočtete níže.
Napětí, kdy se chvěje celý vaše tělo, než se ozvou první kila na koncertě, je po letech ve scéně to tam, ale reinkarnaci tohohle pocitu jsem zažil, když Unbroken spustili v londýnským ULU Razor. V ten moment mi naskočila husí kůže, otevřela se knihovna textů desky, kterou jsem před tím neslyšel 5 let. Byl jsem součástí vřavy, která řvala text, necítil jsem bolest, když mi za krk začali padat kids, ani okopaný holeně. Unbroken budou hrát koncem dubna v pražský Akropoli a NIKDO by nezasvěcené nedokázal o důležitosti týhle kapely a tohohle koncertu informovat tak jako Banán v dalším odstavci.
To, co se ještě před pár lety zdálo nemožné, se stává skutečností. Po 17 letech se do Prahy vrací Unbroken. Kapela, bez které by hard core scéna asi vypadala úplně jinak a která vám dokázala v několika minutách obrátit život úplně naruby. Nejsem si úplně jistej, jestli je to vůbec možné nějak vysvětlit, protože je jiná doba a navíc všechno okolo téhle kapely bylo vždycky hodně osobní. Na druhou stranu v tom byla a je její největší síla. Parta kluků ze San Diega, která vrthla do rozjeté straight edge scény první poloviny 90. let s úplně jiným přístupem než bylo do té doby běžné. Na nohách lakýrky, krátké černé kalhoty, bílé ponožky, košile a účesy ve stylu Elvise nebo Morrisseyho. K tomu všemu tlusté černé X na rukách a oproti tehdejšímu pozitivnímu trendu texty o tom, jak je težký fungovat sám se sebou, o depresích, o nešťastné lásce a v neposlední řadě o zcela reálných myšlenkách na smrt.
Byly to naprosto otevřené výpovědi obyčejných kluků o věcech, kterým rozuměli zase obyčejní kluci a obyčejné holky. Frustrace, zlost, deziuluze a zároveň touha to všechno nějak zlomit. Jednou z cest k tomu byla právě hard core kapela, která všechen nahromaděný přetlak uvolňovala pomocí ničivé muziky a textů, které nebylo možné dostat z hlavy. Unbroken ke všemu přistupovali se smrtící otevřeností a téměř až sebezničující energií a tak se i v jejich hudbě neopkovatelným způsobem potkaly vlivy, která by jinak nemohly fungovat dohromady.
Slayer, Morrissey, Stray Cats, Misfits, Benny Goodman, Joy Division (nahráli od nich geniálně cover Love Will Tear Us Apart) a všechny ty skvělé hard core kapely té doby jako Undertow, Four Walls Falling nebo Groundwork. Přidejte k tomu pět rozdílných, ale silných osobností, neortodoxní přístup k věci a obrovskou dávku obyčejné lidskosti a uvěřitelnosti a máte kapelu, jež beze zbytku naplnila podstatu pojmu hard core. A to hlavně díky tomu, že to pro ni nikdy nebylo jen o scéně, ale předvším o tom jak přemýšlíme a jednáme. Tohle byl způsob, jak všechny ty negativní emoce přetavit v silné – pozitivní poselství. My víme, že to bolí a nic není v pořádku, ale je třeba s tím bojovat a začít vždy sám u sebe. Možná i proto má v bookletu desky Life. Love. Regret. každý člen svoji osobní stránku, kde píše o tom, co cítí a přidává i pár obrázků nebo fotek.
Eric Allen mluví o tom, jak se pokusil o sebvraždu a že doufá, že už to nikdy neudělá, protože to slíbil těm, co miluje. Vedle textu je fotka lístku na autobus z Washingtonu do San Diega. Nastoupil do něj poté, co utekl přímo z podia při koncertě ve Washingtonu a pak jel několik dní zpátky domů přes celou zemi a nikdo nevěděl, kde je.
Steven Miller napsal mimo jiné tohle. “Je mi právě 18 let. Zrovna jsem vyšel střední školu a podle názoru mých rodičů nesměřuju nikam. Ale jak můžu někam směřovat, když nenávidím vše, čím bych podle nich měl být. Nevidím sám sebe jako kariérního otroka bojujícího o přežití v neustálé snaze vydělat dost peněz. Vidím svého otce a je mi ho tak líto. Pracuje opravdu tvrdě a teď to vypadá, že přijde o místo, protože vláda rozhodla, že jeho pozice už není důležitá. Vypadá to, že opravdu není žádná cesta z tohohle systému. A tak jsem si jako únik zvolil hudbu.”
Nutno dodat, že se přidali tisíce kids na celém světě, koncerty byly jedna obrovská vřava, kde si všichni mohli vyřvat plíce a desky Unbroken jsou dodnes opatrovány ve sbírkách jako něco, co nám před mnoha lety změnilo život. Bez jakéhokoliv patosu. A v tomto duchu se nese i návrat zpátky na pódia.
Osobně vlastně nenávidím reuniony, ale tady je to opět jinak. Všech těch pár koncertů, které zatím po svém návratu odehráli, byly benefity. Z jednoho putovalo 10 000 dolarů do Chiapasu v Mexiku, z dalšího 12 000 pro jejich kamarádku, která trpěla nevyléčitelnou nemocí a zbýval jí rok života. Byla z chudé rodiny a Unbroken jí ty peníze předali s tím, ať je procestuje, protože to si vždycky přála. Z koncertu v Londýně v roce 2010 putovaly peníze na May Day v Praze. Všechno to bylo navíc většinou v malých klubech, bez ochranky, stupidních bariér a podobných věcí.
A stejné to bude i teď v Praze, kam se podle slov Roba Morana (jeden z nejhodnějších lidí, co jsem kdy potkal) chtěli vrátit ze všeho nejvíc. I díky Ericovi, který v roce 1997 nakonec opravdu dobrovolně opustil tenhle svět a jeho maminka říkala, že z evropského turné 1994/95 vzpomínal nejvíc právě na Prahu. A mně se tím plní asi největší sen, protože v tohle jsem opravdu nedoufal a neustále se vracel k tomu, že mi jejich koncert na Sedmičce utekl o pár měsíců. Tenhle večer bude absolutně vyjímečnej, protože na podiu budou stát chlápci, který jsou stejný jako před dvaceti lety a připomenou nám aspoň na chvilku jaký to bylo skvělý. A ti z vás, kteří to nezažili tenkrát, dostanou šanci teď. Šanci z největší pravděpodobností poslední. Tak ať ji sakra nikdo nepropásnete!
Miluju jak se na turné zpomalí čas vůči okolnímu – normálnímu – světu. Občas okolnosti nedovolí virtuální styk s domovem, kterej ode mě vyžaduje milióny činností. Zůstat na pár měsíců od lidí, který miluju taky není od věci, i když ti (ta), po kterých (které) toužím, postrádám. Nazývám to Game On Shells – z prostýho důvodu. Kdo poslouchá Flowers For Whores, ten ví. Vy ostatní to berte jako nabrání čerstvýho vzduchu do organismu.
Jediný co vnímám je noční dálnice, která se ve dne profiluje do různejch prostředí. Jednoduchý schéma, který vyžaduje rozličný zvuky, za který se – se sluchátkama v uších – ve Španělsku platí pojízdnejm drábům. Majákem na cestě je vždycky Berlín s povinnou zastávkou v Yoyo (vegan fast food) a Bis Aufs Messer (record shop). Nechal jsem se strhnout článkem přítele Jirzophona a ochutnal Hawks And Doves. V týhle kapele figuruje hlas Gared O’Donnell, kterýho si některý z vás určitě pamatujou z Planes Mistaken For Stars. Jsem přesvědčenej, že jeho krční vibrace jsou unikát. Stříbro díky kterýmu byli Planes (hlavně na desce Mercy) tak specifický. Zatímco zbytek kapely rozjel neurotický Git Some, Hawks And Doves jsou víc pop, ale jen v kontrastu s tvorbou Planes Mistaken For Stars! Year One je hodně bolestná deska. Píšu tenhle odstavec se sluchátkama na uších na lodi do Finska, která pluje 27 hodin a snažím se přijít na to, jak bych se zachoval, kdyby se osud vzepřel mý vizi pomalýho stárnutí a nechal tuhle bárku potopit. Kromě emoční a finanční zodpovědnosti vůči mým rodičům a malichernejm plánům asi není nic, co by mě na tomhle světě drželo. Děti nemám a přítelkyni taky ne, ani radikální plán. Tóny Hawks And Doves ze mě strhávají strach a nechají pomalu lokat ledovou vodu dokud nespatřím nekonkrétní prosvětlenou krajinu.
Vzpírat se osudu dokážou Crusades – druhej úlovek města uprchlých kavárnic. V Crusades hraje na kytaru Emmanuel Sayer aka Lips – kterýho ste měli možnost vidět na 007 po boku Endstand, když svíral kytaru epickejch Buried Inside. Jeho život se zrychlil, chtěl hrát víc a o několik let později se objevil na 007 znovu se Steve Adamyk Band. Crusades jsou jeho hlavní kapela, která hraje garážovej punk s geniálním vokálem a satanistickejma vizuálama. Obal jejich první velký desky – The Sun Is Down And the Night Is Riding In (na který najdete i dva songy z debutního 7″) hodně připomíná Cursed (kdo si rád hraje s písmenama, ten může šachovat). Energií mi Crusades evokujou raný Misfits z éry Earth A.D. Pár partů mi připadá jako rip off zapomenutý kapely ze Švédska, která si říkala Shield (Remedy). Je dobře slyšet nový zvuky ve starým kabátě a k tomu vyznání přírodě od Antona Szandora LaVeye – autora Satanský Bible.
Podělal se mi iPod, což v mým případě znamená průser astronomickejch rozměrů. 160 GB muziky v čudu a se současným stavem megauploadu tuny práce navíc. Nemůžu si jen tak pustit ani Načevu, ani chronicky známý evergreeny od Slayer. Na druhou stranu mi zmizela hromada odpadků, který jsem neslyšel od doby, kdy jsem je do mýho krasavce narval. Je sice super, mít většinu svejch favoritů doma na vinylech, ale v autě si všechny arcidíla, který poslouchám doma z asfaltu, můžu tak akorát nabouchat do trenek. Jsem nasranej a než přistoupím na hru Tobyho Morseho a jeho straight edge vzdělávacího programu One Life One Chance, tak CHCI bejt nasranej v popředí neurotickejch tónů!
Jsou kapely, ze kterejch jde naživo strach. Takovej strach, že slabší povahy nedojou ani k merchi podpořit a to i přes fakt, že hudebně má kapela jejich sympatie. Takovou kapelou jsou KEN Mode. Posledních 14 dní vyplňujou mojí mezeru po dnes už neexistujících chaotickejch ikonách Botch, Breather Resist a Harkonen. Míra hněvu, kterou nedokáže kytarista Jesse Matthewson vybít na trénincích Muai Thai se line ze strun a jeho mimiky během setu. KEN Mode jsou trio z Winnipegu, který hraje už 10 let. Mezi kupama hoven, který okupujou hard core mainstream (dneska se tomu prej říká už jenom CORE) je asi nikdy nikdo nenajde a díky svý uzavřenosti a zámku osudu jsou pravděpodobně odsouzeni hrát jen pro mě a těch pár, který si možná přečtou tenhle blog a dají jim šanci. Moje sympatie kroutí jejich urputnost, dokonalá erupce, která se jmenuje Venerable. Poslech je ale jenom polovina úspěchu. Pokud máte nebo jenom budete mít možnost je někde vidět živě, podpořte je svojí účastí a to i za cenu, že v první řadě utrpí váš sváteční pullover nevypratelnou újmou.
Noční dálnice v osamění dokáže v mozku vytvořit reálnou fata morgánu myšlenek. Ta, která oslňovala a nenechala usnout mě se jmenuje Bathory & Harms Way. Vzpomínám si, jak mě Bathory jako teenagera mátli všema deskama až do Blood Fire Death. Quorthon (v podstatě jediný člen kapely) byl pro mě vždycky zosobněním ryzího black metalu a v mojí síni slávy jsou právě Bathory objevitelem stylu, i když nikdy to není tak černobílý, jak to vypadá nebo jak si svoje teorie reprodukuje jeden každej z nás. Opravdový průlom od ortodoxního black metalu bylo až album Hammerheart. V podstatě sludge metalová deska s chorálama v pozadí a příběhem vikingský vesnice, kde některý riffy připomínaj pádlování drakkaru. Téměř hodina čistý riffáže!
Vstoupili jsme s Béňou do Mama coffee přesně ve 12:00. Díky svý poloviční hluchotě jsem přeslechl hukot sirén, který se linul pražskými ulicemi. Horní patro kavárny bylo liduprázdný a tak jsem se žertovnou intonací optal servírky, jestli je všechno v pořádku. Zahrála svojí roli znamenitě a odpověděla, že ano. O 10 minut později mi přinesla mnou objednaný štrůdl – nicméně o polovinu menší než obvykle a moje kapučíno v laté hrnku mělo hladinu o dost níže než jindy. Ke stolu se připojil Márfy a seznámil nás s útrapami mládí. My mu oplatili útrapami stáří a sešli jsme se v diskuzi o hemeroidech a stolici.
Tak! Flowers For Whores mají za sebou skvělý 4 koncerty po Slovensku ve společnosti Momma Knows Best, Point Blank Range a Fat Mans War Face. Díky všem promotérům, členům kapel a vám všem, kdo ste dorazili a postarali se o mayhem v pitu. Nikdy bych nevěřil, že Point Blank Range ve mně znovu probuděj lásku k tough guy hard core. Kubec je jeden z nejlepších a nejvtipnějších frontmanů, který znám v celým Česko – Slovensku. Určitě dejte jejich poslední desku (CD) Lost Course, kterou si kluci vydali sami a je k mání v Damage Done distru. Jejich song Never Bury Your Past mě od turné probouzí každý ráno a lepí zpátky roztroušený vzpomínky na bizarní trip.
Konečně se nám podařilo realizovat náš dávnej sen. Když může mít svoje trika sekce Straight Edge Řím, není důvod nemít trika pro ty, kdo odmítají legální a nelegální drogy a žijí v Praze. Klasický design oprášil Bourek z Cartonclan.cz a pro ty z vás, komu už není 19 ani 26 a je pořád drug free, je tady design xPRAHAx – Drug Free Adults.
Trika budeme prodávat POUZE fyzicky na koncertech (chceme se vyhnout anonymnímu prodeji přes internet proto, aby naše bavlna neskončila v rukou neonacistů, kteří si ze záhadných důvodů dělají na hnutí sXe nárok).
Cena je 350,- KČ za kus. Trika American Apparel. Pánské velikosti: S, M, L, XL. Dámské velikosti: S, M, L.
První prodej 14.12.2011 v Praze na 007, na release párty Flowers For Whores & Gattaca.
Nějakou dobu zpátky jste od Michala mohli dostávat věci z Damage Done distra rozesílané po Slovensku. A jsme jen rádi, že Michal je od teď novou posilou dxdx blogu. A hned první článek je taková pecka, že akceptujeme i porušení jednoho z mála pravidel, co tu máme — absenci diakritiky. Ono, proč to taky neodpustit jednomu z nejlepších reportů, co jsem za poslední rok četl…
Petr
Takze nech sa paci kamarati, tu je vysoko subjektivny report z koncertu. Takto to vidim.
Akcia bola avizovana ako nefajciarska. Podarilo sa vydupat u majitela klubu toto PRAVO NA SLOBODNE DYCHANIE, aj napriek jeho prvemu uplne trapnemu odmietavemu argumentu, ze “Brooklyn byl vzdycky kurackej klub!” Ludia nebojte sa tych ignorantov a dajte o sebe vediet, ak chcete aby vam nenicili zdravie, nevzdavajte to. Pokial budete vy nefajciari lahostajni, tak to je dopredu prehrate. Alebo zostava este jedna pasivna forma, ktoru poslednou dobou oblubujem a to je uplne ignorovat koncerty na ktorych sa fajci. A to aj ked tam hra kapela, ktoru by ste chceli vidiet. Ak kapela stoji o svojich nefajciarskych fanusikov, ma vzdy moznost zatlacit na promotera, s podmienkou aby sa v klube nefajcilo. Ak to nerobi, nezalezi im na vas.
Pokud se díváte na televizi, tak jste zřejmě měli možnost tuhle zprávu zaznamenat ve večerním vysílání. Pokud televizi nemáte a/nebo se na ní, tak jako já, nedíváte, tak vám to stejně už asi někdo řekl nebo jste to četli… Gramofonové závody v Loděnicích, kde kromě tisíců dalších, byla vyrobena i většina produkce Damage Done postihl v neděli večer požár. Vzhledem k tomu, že pro gramofonku funguje jako zprostředkovatel výroby naše dceřiná (dnes už mateřská) firma XvinylX jsme “díky” tomu měli následujících pár dní dostatek práce i stresu. Zde je citace z oficiálního vyjádření GZDM Loděnice:
“Jedna z důležitých informací je, že při požáru nebyl nikdo vážně zraněn. Přesto, že se jednalo o požár většího rozsahu, většina výrobního zařízení a ostatních prostor nebyla zasažena. Zcela nedotčeny jsou provozy výroby optických nosičů CD a DVD, kompletace, sklady hotových výrobků a ostatní sklady. Vážnější situace je v provozu tiskárna, kde rozsah poškození bude upřesněn v následujících hodinách. Zcela jistě víme, že převážná část tiskových a knihařských kapacit zasažena nebyla. Přestože nebyla výroba gramofonových desek zasažena, dojde zde pravděpodobně ke krátkodobému omezení výroby.”
Média a lid milují katastrofické scénáře, ale jak je to doopravdy? Abych vyvrátil dvě fámy, které jsem slyšel…Za prvé, samotné lisy na desky nijak poškozeny nebyly. Při lisu se užívá horká pára, která se v GZ vyrábí ohřevem plynem a v postižené budově nešlo kvůli bezpečnosti trubkové vedení používat a muselo být nahrazeno z alternativního zdroje (to způsobilo prodlevu výroby). Za druhé, to že teď budou všechny desky dražší je nesmyslná úvaha — podobně zkratkovité rozhodnutí by konkurence přivítala mnohem více než požár a GZ jsou dostatečně solventní na překlenutí nehody.
Kompletní výroba se v provizorních prostorách plně rozběhla ve středu, tzn. pouhé tři dny po požáru a to i s tím, že první den kromě hasičů, statika a policie do postižené haly nikdo nesměl. Byla zničena část nehotové produkce, která je prioritně nahrazována a žádné katastrofické scénáře se nenaplnily.
Krátké info od Flowers For Whores k nadcházejícím koncertům v prosinci:
Čus všichni,
přes útrapy v poli Kytek a našich životů se konečně blíží prosinec.
Měsíc, ve kterým prolomíme rok hořkosti, realizujeme náš dlouho
avizovanej split singl s Gattaca a konečně zahrajeme pár koncertů v nový
sestavě. Až v momentě, kdy nemůžete dělat to, co vás baví pochopíte, jak
moc ztrácíte svobodu.
Poprvé zahrajeme v Jeseníku. Vracíme se do Brna - tentokrát ne na Yacht
a 4x roztopíme náš druhej domov - Slovensko! 7" s Gattaca pokřtíme na
bizarní párty v domovským klubu 007! To všechno ve společnosti kapel, se
kterejma budeme hrát vůbec poprvé. Určitě nás chyťte na těhle datech a
místech.
09.12. Jeseník - Klub Plíživá Kontra /w Stay True, Stand All Hazard, Pray For Forgiveness
10.12. Brno - Brooklyn klub /w Stay True, Endemit, Corposant
14.12. Praha - 007 - release party s Gattaca a Fat Mans War Face
15.12. Bratislava - Intergalaktická Obluda /w Momma Knows Best, Point Blank Range, Fat Mans War Face
16.12. Košice - Colloseum /w Momma Knows Best, Point Blank Range, Fat Mans War Face, Time Of My Life
17.12. Martin - Fest 69 Club /w Momma Knows Best, Point Blank Range
18.12. Banská Bystrica - Klub 77 /w Momma Knows Best, Point Blank Range, Eyes Of Azrael
